Cesta na Balkán 1. − 3. den

Den nultý 

Balíme poslední věci, připravujeme záclonky do auta a zároveň se účastníme rodinné oslavy. Na poslední chvíli je ještě relativně dost práce. Nás to ale nechává v klidu, přípravu jsme moc nepodcenili, takže čeho se můžeme bát. Trasa je naplánovaná s chirurgickou přesností pracovníka kafilérie, tedy po trase, kterou nám částečně určí navigace, a my se budeme pouze snažit dosáhnout bodů na mapě. Vydáme se přes Rakousko, kde se protáhneme mezi Vídní a Bratislavou a budeme pokračovat přímo do Maďarska, poté Srbsko, Makedonie, Albánie, Černá Hora, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko a zpět domů. To je alespoň plán, jak se ho bude dařit plnit, uvidíme po trase. Času na to máme 15 dní, takže poměrně velkorysou dobu.

Den první – výjezd 

Ráno je klidné, start jsme si naplánovali na sedmou ranní, takže v klidu posnídáme, naložíme poslední drobnosti a vyrážíme. V neděli ráno jsou silnice téměř prázdné, takže cesta ke Znojmu ubíhá bez komplikací a s nemalým nadšením, že už jedeme. Těsně před rakouskými hranicemi jsme nedbali na rady dopravních upozornění, že obec, kterou hodláme projet je neprůjezdná. Čekají nás určitě horší cesty, tak to nějak projedeme. Naštěstí místní už měli vyježděnou cestu okolo vesnice, tak jsme projeli bez větších problémů. Přejezd do Rakouska byl bez komplikací a už jsme se mohli kochat tak nějak upravenějšími prostranstvími kolem nás. Všeobecně byla vidět vyšší životní úroveň našich jižních sousedů.

Ani jsme se tam moc neohřáli a už jsme byli v Maďarsku. To nám dalo vědět hned ze začátku, že tady si nebudeme užívat krásně udržované silnice. Jeden ze železničních přejezdů kousek za hranicemi nás na to velmi tvrdě upozornil. Naštěstí se nic nestalo a tak jsme mohli pokračovat. Země to byla plochá bez větších krajinných zajímavostí po trase. Postupně jsme dojeli až k „maďarskému moři“, Balatonu. Mířilo sem nemálo místních, některé silnice připomínaly hlavní tahy na riviéru. Poté, co jsme našli parkoviště, jsme se, aniž bychom to věděli, protáhli postranními dvířky bez placení do areálu se skluzavkami, šlapadly a několika občerstvovacími stánky. Stáli jsme konečně na břehu Balatonu s barvou vody připomínající spíše hodně velký rybník. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál k srbským hranicím.

Tady nás již čekal první hraniční přechod s kontrolou pasů. Už jsme ani nevěděli, co nás čeká, ale vše proběhlo bez problémů a mohli jsme jet dál. Všude po okolí přibylo velké množství odpadků a krajina celkově byla zase o něco méně udržovaná. Na silnicích se začaly objevovat staré Renaulty a vozy socialistické éry. Moc měst jsme neprojeli, takže obrázek máme jenom z těch pár kousek za hranicemi. Občas jsme objevili hezká místa s ulicemi plnými vzrostlých stromů, jindy byly vidět pouze pozůstatky po různých pokusech o výstavbu, která nebyla dokončena. Poté jsme již najeli na dálnici, kde jsme měli v plánu vyzrát na mýtné brány. V mapě bylo vyznačeno, kde se nacházejí, a tak jsme si říkali, že když sjedeme před ní, nic platit nebudeme. Tak jednoduše to samozřejmě nešlo. Po sjetí na jednom z výjezdů jsme ihned narazili na mýtnou bránu pro ty, kteří opouštějí dálnici. V ten moment jsme si tedy řekli, že nemá cenu utíkat a že raději pojedeme dál, jenže kde se teď otočit. Pán v budce uměl pouze po jejich a německy. Těmito jazyky jsme nevládli ani jeden, ale přesto jsme po chvilce pochopili, že nám říká, ať vycouváme nájezdem zpět na dálnici, že to je richtig. Jak řekl, tak jsme udělali, adrenalin v krvi nám nechyběl, ale vzhledem k velmi nízké hustotě dopravy jsme to zvládli bez problému. Po této zkušenosti jsme se už ani nesnažili zmizet z dálnice. Od té doby jsme na dálnici projeli téměř apokalyptickou bouří, centrem Bělehradu, kde vede dálnice a neobjíždí ho jako v mnoha jiných městech, a zakončili jsme den na benzínové pumpě několik kilometrů za hlavním městem. Ještě jsme stačili upravit auto na lůžkový speciál a v tom se spustil velký liják. To bylo ale ve skutečnosti asi hodinu po půlnoci, tedy druhý den.

Den druhý – příjezd do Makedonie 

Následující ráno již bylo po dešti. Uvařili jsme si polévku a vyrazili na cestu k makedonské hranici. Jelo se rychle, doprava nebyla příliš hustá a cesta nám utíkala. K závěru srbské části cesty se okolí začalo lehce měnit. Přibylo kopečků a cesta byla mírně klikatější. Na hranicích bylo rušno, kolony stály ve všech pruzích, ale naštěstí se pohybovaly rychle. Po pasové kontrole jsme se již ocitli na makedonské straně hranic, která se nám zdála zase o něco špinavější než ta předešlá. Po krátkém zorientování v mapě, uklizení dokladů a nastavení nového bodu v navigaci, jsme vyrazili.

Mířili jsme do vesničky Staro Nagoričane, kde se nachází starobylý monastýr, tak jsou v Makedonii označovány místní kostely. Ten právě procházel rekonstrukcí. Nicméně dovnitř jsme se nepodívali tak snadno. Nejspíš místní průvodce nám sdělil, že svatý Jiří požaduje nějaký dar. Při vylovení pár drobných z peněženky a snaze dát je do připravené ošatky nás zastavil a chtěl vidět, čím se snažíme obdarovat patrona. Po letmém přepočítání se ušklíbl a mávnutím ruky dal najevo, že můžeme jít. Pouze při dotazu, zda můžu fotit, se projevoval značně nesouhlasně. Tak jsem si „cvaknul“ aspoň jednu fotku na památku, to když se nedíval.

Po prohlédnutí kostelíka a jeho neutěšeného okolí, jsme zamířili k vrchu Kokino. Kokino byla jedna z prvních kosmických observatoří, která se datuje do podobného období jako Stonehenge. Problém nastal ve chvíli, kdy navigace nic s tímto názvem nechtěla najít, a souřadnice jsme neměli. Naštěstí stačil jeden dotaz na domorodce a už jsme znali správný směr. Cesta vedla po vedlejší silnici a nikde kolem nebylo nic, co by naznačovalo, že jedeme správným směrem. Po několika minutách nejistoty jsme dorazili k vrcholku, u kterého nás informační tabule ujistila, že jsme tam, kde jsme chtěli být. Rychle jsme pobrali foťák, nějakou vodu a vyrazili k vrcholu. Po chvilce jsme stanuli v místech, kde dávní učenci té doby pozorovali průřezem v rozeklané skále sluneční fáze a měřili lunární měsíce. Na první pohled skála jako každá jiná, ale přitom dosti odlišná. Po prohlédnutí observatoře a pokochání se okolím, na které bylo z té výšky nádherný pohled, jsme vyrazili zpět k autu a pokračovali do hlavního města Makedonie – Skopje. Tam jsme měli rezervovaný pokoj na jednu noc a domluvenou schůzku s majitelkou u známého hotelového řetězce Holiday Inn. Ale to bych mírně předbíhal událostem. Nejprve jsme se tam museli dostat.

Protože jsme se snažili co nejvíce vyhýbat placeným silnicím, které beztak vedou po nudné rovině a jsou dobré leda na každodenní dojíždění za prací, využívali jsme cest, které vedou tou domorodější Makedonií. Lidé, zvířata i auta se začala motat do cesty mnohem častěji než dosud. Tu a tam jsem musel uhýbat, abych někomu nepřejel nohu nebo nenarazil do vyjíždějícího auta. Byla to první zkušenost s chaotickým balkánským provozem. Po vjezdu do Skopje nás navigace bezpečně vedla ke smluvenému místu setkání. Bohužel nemožnost, byť jen na chvilku, zastavit nás nutila pokračovat v jízdě až na druhou stranu bloku, kde jsem zastavil na rampě pro vjezd do garáží kancelářské budovy. Zatímco jsem já čekal v autě, Lenka vyrazila hledat pěšky majitelku bytu. Netrvalo to moc dlouho a už jsem viděl, jak obě přicházejí k autu. Po krátkém představení nás navigovala k bytovému bloku. Nebylo to daleko, pár semaforů několik odboček a byli jsme tam. Po rychlém vybalení pár nejnutnějších věcí, následovala cesta do centra. Díky chytře vybranému ubytování nám cesta zabrala 5 minut. Náměstí, i když částečně v rekonstrukci, bylo obrovské a nádherné. Všude se tyčily sochy významných osobností, z nichž ty nejvyšší patřily Alexandru Makedonskému. Kochali jsme se s každým krokem, který vedl náš momentální velitel, žaludek. Nakonec jsme si vyhlédli jednu pizzerii na nábřeží řeky, která protéká skrz město. Z jedné strany výhled na kamenný most a z druhé strany možnost pozorovat vládní budovy s vlajícími vlajkami na každém jejich stožáru. Jídlo bylo výborné a levné. Když přihlédneme k lokalitě restaurace, a to navíc uprostřed turistické sezóny, ani se nám nechtělo věřit, že jsme se najedli tak dobře a tak levně. Nakrmeni jsme se vydali na obhlídku města. Nejprve hodinová věž, nějaký ten minaret, židovský hřbitov až na kopec nad město k pevnosti Kale. Ta má jednu drobnou nepříjemnost, po hradbách ji můžete obejít téměř celou, nicméně necelých 20 metrů před koncem hradby končí a vy musíte stejnou cestou zpět. Jen dodám, že pevnost je to poměrně velká. Z pevnosti jsme zamířili zpět na náměstí. Prošli jsme okolo několika dalších neméně monumentálních soch a dokonce jsme potkali i sousoší vyobrazující Cyrila a Metoděje. Únava rostla a nezbývalo než zamířit zpět na pokoj.

Den třetí – makedonské putování pokračuje 

Ráno po zabalení a snídani jsme vyrazili do obchodního centra vyměnit eura za místní měnu – makedonský denár. Jednalo se o klasické OC, na jaké jsme zvyklí i u nás. V místní směnárně jsme si za příznivý kurz vyměnili peníze a pokračovali jsme naší cestu na jih. Nastal čas popojet dál. První cíl byl kaňon Matka, který se nachází několik kilometrů od Skopje. Na místo jsme dojeli skrze vesničky, které nám už nepřipadali tak moc jiné jako na začátku. Protáhli jsme se úzkou cestičkou okolo přehrady, která se zakusovala do skalisek po stranách, až jsme došli na místo, které kypělo turistickým životem. Byla zde možnost vyrazit na lodičce nebo kajaku po vzniklém jezeře do nitra kaňonu. Také zde byla restaurace, ve které podávali ryby čerstvě vytažené z jezera. Jak jsme se dozvěděli od jednoho z bratrů, kteří v kaňonu vlastní chaty k pronajmutí jen několik desítek centimetrů nad hladinou, natáčela zde pořad i česká televize. Dál kaňonem vede také stezka, která se táhne po úbočí. Na tu jsme ale z časových důvodů nevyrazili.

Vrátili jsme se k autu a opět po vedlejších, neplacených silnicích jsme pokračovali směrem do města Tetovo. Jedná se o město s největším výskytem Albánců v Makedonii. Prvním místem, které jsme hledali, byla malovaná mešita. Doprava byla ale natolik šílená, že jsme se ve spletitých uličkách k cíli nedostali. Místo návštěvy mešity jsme ale měli plno zážitků z vyhýbání se autům, která nás chtěli sestřelit ze silnice. Mešitu jsme tedy vzdali a jeli se podívat na kraj města k zachovalému dervišskému posvátnému místu Arabati Baba Tekke. Těsně před zaparkováním jsme zahlédli konec pohřbu, kdy se několik desítek osob, oděných pouze v bílých oděvech, vracelo od hrobu. To jsme ale již byli na místě. Neutěšený pohled na množství odpadků a všudypřítomné pohledy přiměly Lenku k přečkání doby mé prohlídky kláštera v autě. Jedná se o památku, která je značně neudržovaná. V rychlosti jsem si prohlédl několik zachovalejší budov a druhým vchodem jsem vyšel ven. Místo je to jistě zajímavé, ale nikoli působivé. Následovalo malé bloudění při výjezdu ven z města, ale to jsme již pokračovali do oblasti Mavrovského národního parku.

Silnice se zvedala do kopců a civilizace se pomalu ztrácela ve zpětném zrcátku. Zanedlouho jsme již projížděli po březích jezera Mavrovo. To jsme minuli a pokračovali do nitra parku. Teplota vzduchu, která již v okolí jezera výrazně poklesla, dále klesala s tím, jak se silnice ztrácela v hlubinách soutěsky. Po obou stranách silnice se tyčily prudké svahy. Potkali jsme také několik vesnic na místech, která byla alespoň trochu vhodná pro stavbu domu. Po nemálo kilometrech jsme vyjeli z lesů Mavrovského národního parku a přijeli k Debarskému jezeru. Toto jezero se nachází v těsné blízkosti makedonsko-albánské hranice a silnice, která ho lemuje, je jí ještě blíž. Není tedy divu, že jsme zde často potkávali policejní hlídky, včetně příslušníka v maskáčích a kalašnikovem kolem krku. Všechny kontroly se nám naštěstí vyhnuly a my mohli nerušeně pokračovat na jih až do města Struga, které leží na břehu Ohridského jezera. Bylo pozdní odpoledne a tak jsme začali zjišťovat, kde složíme hlavu na noc. Pokoj ve městě Ohrid byl rezervovaný až od následujícího dne, protože jsme nečekali, že dnešní cestování zvládneme tak rychle. Kolem jezera je ale vysoká hustota osídlení, a tak jsme se rozhodli, že najdeme autokemp, kde bychom mohli přespat. Jak jsme hledali, dojeli jsme až do již dříve zmíněného města Ohrid a rozhodli se zkusit, jestli se nebude možné ubytovat o den dříve. Jelikož nikdo neotvíral, pokračovali jsme dál podél břehu jezera, až jsme téměř dojeli na Albánskou hranici. Naštěstí několik kilometrů před hranicí jsme našli kemp, kde jsme se rozhodli utábořit. Po prvotním zjištění informací jsme zaparkovali auto na námi vybraném místě a vrátili jsme se zaplatit. Lence se cena za kus plácku v kempu s tureckým záchodem a opilou makedonskou mládeží kousek od stanu zdála příliš vysoká. Dohodla se tedy s pokladní, že druhý den ráno tam bude manager kempu a třeba nám dá nějakou slevu. Postavili jsme tedy stan a uvařili jídlo. Kromě několika fotek a chutné večeře jsme již ten večer nic nepodnikali a šli spát s přáním, aby místní technaři kempující opodál šli brzy také.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *