Cesta na Balkán 4. − 6. den

Den čtvrtý – Hurá do Ohridu 

Probuzení bylo v rytmu hudebního uskupení, které nám hrálo na dobrou noc. V klidu jsme se nasnídali, sbalili a vyrazili na recepci zaplatit. Na recepci sedel nějaký muž, o kterém jsem si myslel, že je zmíněný manager kempu. Ten jím ale nebyl, zřejmě se jednalo o běžného pokladního. Následovala hádka v angličtině o ceně a její přiměřenosti. Celý tento rozhovor za naší stranu hájila Lenka a nutno říct, že si vedla velmi dobře. Jelikož byl „kempař“ neústupný, Lenka mu dala na pult cca polovinu požadované částky a řekla, že jdeme. Vyšli jsme tedy ven a pokračovali k autu, které bylo zaparkované přibližně 50m od budovy. Celou cestu jsem čekal, že za námi někdo vyběhne, poté co si přepočítá, kolik dostal. Nic se ale nedělo a závora zůstala nadále zdvižená. Zřejmě to byla dostatečná suma i po „slevách“. Mohli jsme tedy v klidu opustit kemp, i když v nás tento zážitek bublal ještě mnoho hodin.

Ubytování v Ohridu jsmě měli domluveno až v odpoledních hodinách a mohli jsme tedy vyrazit směrem k albánské hranici. V její blízkosti se nacházelo poutní místo svatý Naum. Svatý Naum byl žákem Cyrila a Metoděje a zdejší místo mu bylo zasvěceno. Nejprve jsme odehnali několik poskytovatelů projížďky na lodičce a poté vešli do areálu, na jehož druhém konci byl monastýr svatého Nauma – naprosto obklopen hotelem. Cesta byla lemována stánky s nabídkou různých suvenýrů a restauracemi s výhledem na jezero. Samotný kostelík byl jako každý jiný v této oblasti. Byl umístěn na skalním výběžku, ze kterého byl výborný výhled na celou jezerní oblast. Okolo kostela a vlastně v celém okolí hotelu se procházelo mnoho pávů. Po prohlídce jsme se vydali zpět do města Ohrid.

V blízkosti města jsme vyjeli na kopec a dlouho jsme pozorovali celé okolí. Přímo pod námi se nacházel kruhový objezd s benzínkou ve svém středu. Nikdy před tím jsme nic takového neviděli. To již ale nastal čas jet se ubytovat. Místo jsme už nemuseli hledat díky naší předchozí návštěvě. Zaparkoval jsem auto opodál, protože vjezd do dvora ležel v úzké uličce, a šel jsem ohlásit náš příjezd. Vykoukla starší paní a už jsme se ubytovávali. Během doby mého zjišťování situace Lenka čekala v auta a stačila se seznámit s místním pánem, který několik let žil v České republice. Bylo to nečekané zjištění. Mluvil poměrně dobře česky a ještě několikrát jsme si spolu povídali. Celý život se živil jako řidič, vyprávěl, že před důchodem jezdil s kamionem do Iráku, Sýrie a Turecka. Po ubytování jsme vyrazili na obhlídku části města. Šli jsme směrem k loděnici a místní pláži. Cítili jsme po delší době klid a odpočinek. Okolo jezera se ve městě táhne dlážděné nábřeží, které se mění podle okolních budov. Na jedné straně se nachází historické centrum, které přechází v řadu hotelů a odpočinkovou část plnou barů, houpaček a …. to je tak všechno. V plánu bylo koupání. Lenka se těšila na vodu, teplo a sluníčko. Vydali jsme se tedy po nábřeží na stranu, kde byl přístup k vodě přes malou pláž. Když jsme došli na místo, nebyli jsme moc nadšeni z pohledu před námi. Na každém kousku spousta lidí a pláž by svou velikostí i kvalitou záviděla mnoha českým rybníkům za jejich velkorysé přístupy k vodě. Mezi těmi všemi lidmi se nacházelo ještě několik letitých klouzaček a houpaček pro děti. Celé nám to připomínalo, jako bychom se vrátili o několik let zpět do minulosti. „Perla Makedonie“ na nás moc dojmu neudělala. Vydrželi jsme tam jenom chviličku, tedy asi tak 3 minuty, a přesunuli jsme se o několik desítek metrů zpět. Místo jemného písku tu byly kamínky o velikosti hrubšího štěrku, ale díky nim tu bylo prázdno. Nebylo tu ale jinak vůbec nic k vidění. Při návratu zpět jsme zůstali v jedné restauraci, která byla zároveň nástupištěm pro zakotvené lodě. Kolem stolu občas procházeli lidé, pozdravili a skrze „okno“ vlezli přímo na svou loď. Až na několik nesrovnalostí v jídelním lístku, kdy ve třech lístcích byly tři různé ceny za nápoje, se nám tam líbilo. Ten den jsme podnikli ještě malou výpravu na druhou stranu, směrem k historickému centru. Místo památek jsme ale obdivovali místní trh, který však právě zavíral. Byl to tedy další bod v itineráři na další dny. Po trhu jsme si v krátkosti prohlédli několik uliček plných obchodů a šli zpět, pořádně se vyspat.

Den pátý – Památky a noční život 

Pořádně odpočatí jsme se chystali za památkami. Ten den bylo velmi větrno a hladina jezera byla rozbouřená. Teplota ale neklesala a prohlídka všech památek, které leží na kopci, nás výrazně vyčerpávala. Centrum bylo kouzelné, jednalo se o spleť mnoha uliček, které se rozcházely na všechny světové strany. Nakonec jsme došli na trh, který nám učaroval předešlý den. Nakoupili jsme si plnou tašku chutného ovoce a domácích zeleninových směsí. Dokonce jsme byli obdarováni banány poté, co se jeden z trhovců dozvěděl, že jsme Češi. Pramenilo to z jeho nadšení pro fotbal, stále vykřikoval Poborský, Jankulovský apod.

Druhá polovina dne byla již odpočinková. Lenka po návratu usnula a já šel udělat nějaké fotky rozbouřeného jezera. Při návratu jsem navštívil muže, který se s námi seznámil hned při našem příjezdu. Vypravoval mi dlouze o jeho životě v Čechách, cestování a o velké chybě – návratu do Makedonie. Měl ale nádherně porostlou garáž kiwi, o kterém mi se zápalem vyprávěl.

Den šestý – Divoká Albánie 

Ráno, poslední den v Ohridu. První cesta vedla na trh a do pekárny. Především na trhu jsme se vyřádili a pořádně si nakoupili na cestu. Pak už jen rozloučení s paní domácí a hurá na cestu. Museli jsme přes město Struga na hraniční přechod, který mohou využít i cizinci. To je věc, která pro nás, členy EU, je již dost nezvyklá. Na hranicích proběhlo vše bez problémů a mi jsme byli v Albánii. V té Albánii, která děsila téměř každého, komu jsme řekli, že tam jedeme. První okamžiky byly ve znamení okukování přilehlých kopečků a čekání, ze kterého vyskočí ozbrojený bandita. Nic takového se ale nedělo. Pohled to byl ale jiný než dosud. Krajina byla vyprahlá, ve městech nepořádek a budovy byly často ve velmi špatném stavu. Některé opravené zářily nevšedními barvami, jako pistáciově zelený minaret. Na okolních kopcích se také čas od času objevovaly betonové bunkry, pozůstatek po dobách minulých.

Neměli jsme v plánu velké cestování po Albánii. Vlastně jenom jeden hrad na téměř přímé cestě do Černé Hory. Bohužel jediná smysluplná cesta vedla skrze Tiranu. Tirana je hlavní město Albánie, a tak jsme měli strach, jak se dokážeme proplést hustým provozem, který ovládají divocí Albánci. Cesta k ní byla dlouhá a my měli dvě možnosti, kudy se vydat. Buď po dálnici, nebo horskou klikatou cestou plnou nádherných výhledů na hory kolem. Dálnice byla zamítnuta velmi rychle a už jsme se drápali do kopce. První pohledy do údolí odhalily rozsáhlý průmyslový komplex, který vypadal, že není v provozu již několik desetiletí. Bylo to mnoho budov s rozbitými okny, rezavými konstrukcemi a zarostlými cestami. Pohled dokresloval starý pán pasoucí kozy, který seděl kousek od nás na svodidlech. Pokračovali jsme dál, občas jsme se zastavili, abychom udělali fotku a rozhlédli se. Počasí se pomalu zhoršovalo a my mířili vstříc Tiraně. Jak jsme se přibližovali, doprava houstla a zpomalovala se. Pozorovali jsme chátrající paneláky, nepořádek kolem nich a podivně znějící nápisy. Najednou jsme tam, uprostřed pulzující žíly plné aut, která si sama vytvářejí jízdní pruhy. Vodorovné značení byste hledali marně a nezbývá než se držet aut před vámi a pokračovat v jízdě. Nakonec jsme projeli bez komplikací, ale s hladinou adrenalinu na maximu. Přesto jsme potkali několik zajímavostí. Žebrající děti na křižovatce, které nám opusinkovali celé auto, autobus známý u nás jako harmonika, který se otáčel uprostřed ulice do protisměru. Najednou to nešlo, takže několikrát musel couvat, než se zvládl celý otočit. Anebo jezdec na mopedu, který si vezl za sebou na sedle plynovou bombu. Byla to malá zpestření jinak stresujícího průjezdu městem.

Tirana za námi a Krujë před námi. V plánu jsme měli návštěvu hradu, který se nacházel vysoko nad okolní krajinou, společně s celým městem. Počasí se ale rychle zhoršilo a my stoupali desítky metrů vysoko do hor, kde nás obklopily mraky a hustý déšť. Jakmile jsme přijeli do města, objevilo se mnoho naháněčů, kteří zuřivým máváním dávali najevo, že zrovna u nich můžeme zaparkovat. To se nám ale moc nechtělo, při pohledu ven na tu průtrž mračen se nám nechtělo vůbec ven. Několikrát jsme objeli místo a usoudili jsme, že nemá smysl navštěvovat tuto památku. Viditelnost byla téměř na nule a nic bychom z toho neměli. Co jsme ale obdivovali, byly úzké uličky, které stoupaly a klikatily se velmi zprudka.

Další cíl byl jasný – hraniční přechod do Černé Hory. Přejezd přes hranice byl bez problému jako vždy a my uháněli směrem k pobřeží s vidinou, že se někde vykoupeme a odpočineme. Situace se ale výrazně zkomplikovala. Téměř nekonečné kolony aut táhnoucí se podél pobřeží s lidmi těšícími se, jak si po dlouhé cestě odpočinou, nás dokázala zaskočit. S kolonami jsme počítali až v Chorvatsku, že na ně narazíme tak brzy, bylo pro nás nemilé překvapení. V koloně jsme dojeli až do města Budva, kde jsme hodlali přenocovat. Věděli jsme, že to bude oříšek sehnat uprostřed sezóny pokoj přímo v turistickém letovisku, ale moc možností jsme neměli. První pokus byl ve velkém čtyřhvězdičkovém hotelu. Na recepci nás ubezpečili, že nejlevnější pokoj mají za 152 euro a nějaké centy. To bylo opravdu hodně a tak jsme pokračovali dál. Díky obrovskému štěstí jsme ujeli jenom 200 metrů a narazili na velikou plochu, která sloužila mimo jiné jako parkoviště autobusů, kolotočářů a jiných podobně zaměřených cestovatelů, jako jsme my dva. Byl to plácek přímo u pláže s hromadou restaurací a obchůdků. Ten večer jsme si jenom užívali koupání, jídlo a přemýšleli jsme, jak změníme cestu. Cestovat několik dalších dní v kolonách se nám za žádnou cenu nechtělo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *