Cesta na Balkán 7. − 9. den

Den sedmý – Výš a výš 

Ranní probuzení, koupel a hurá na cestu. Ale kam? Prstem po mapě jsme si určili cestu, která v žádném případě nevedla po pobřeží, ale směřovala do vnitrozemí. Plni nadšení z nových zážitků jsme vyrazili od pobřeží do vysokých kopců, které kopírovaly celé pobřeží. První zastávka byla u Skadarského jezera. Toto jezero je největším na Balkáně a výrazně ovlivňuje mikroklima ve svém okolí. Nachází se u něj i zřícenina pevnosti, která chránila významnou cestu přes jezero. Směřovali jsme na sever do národního parku Durmitor, o kterém jsme v té době nevěděli vůbec nic. Rozkládá se téměř na úplném severu Černé Hory a znamenalo to pro nás přejet celý stát. Krajina se pomalu měnila, přibývalo příkrých skal a hlubokých údolí. Čím jsme byli hlouběji v parku, tím se silnice více zařezávala do skály a nabízela pohled na řeku tekoucí pod námi. Za zmínku určitě stojí motorest hned nad řekou, kde jsme dostali úžasnou porci čerstvých pstruhů a domácího guláše, a to vše za příjemnou cenu. Po dlouhé cestě kaňonem jsme zastavili na místě, kde byl pozvolný přístup k řece. Bylo to nástupní místo pro ty, co se rozhodli zaplatit za vyjížďku na raftu. To my jsme měli jenom úmysl vykoupat se. Zdálo se to snadnější, než to bylo. Voda protékající mezi vysokými skalami měla odhadem 10°C a ponořit se do ní, byť jen na pár chvil, byl čin na několik minut. Mezi tím ale přijelo několik offroadů s rafty, a tak nakonec bylo mnohem snazší vlézt do té ledové vody a ukázat, že to přece nic není. Koupel byla za námi a my pokračovali dál. Silnice začala stoupat, až jsme stanuli u mostu, který se klenul přes kaňon vysoko nad řekou, ve které jsme se před několika minutami koupali. Paralelně s mostem vedla lanovka přes kaňon, na které se mohli odvážlivci svést. Podle údajů provozovatelů se jedná o nejdelší lanovku v Evropě, její délka je 1200m. Byla to vítaná atrakce pro mnoho turistů, kteří z mostu sledovali, jak se jeden odvážlivec za druhým, za bzukotu kol odvalujících se po laně, vrhají do hlubin kaňonu. Pokoukali jsme se a pokračovali tam, kam jsme si prstem na mapě určili. Krajina se pomalu změnila do podoby vysokohorských oblastí, kde převládá holá skála a traviny. Na stráních se pásly ovce a všude kolem panoval klid. Najednou se před námi otevřela scenérie jako z pohádky. Vysoké skalní štíty doplňovala jezírka s travinami pohupujícími se ve větru. Všude panoval neuvěřitelný klid, který narušovala jen občasně projíždějící auta. V němém úžasu jsme pozorovali výjevy přírody jako z pohádky, až jsme dojeli do horského sedla s cedulkou upozorňující, že se nacházíme téměř dva tisíce metrů nad mořem. Na to, že jsme se ráno probudili na úrovni hladiny moře, jsme za celý den vystoupali slušně vysoko. Pro nás bylo zdejší místo velké překvapení, ale jak jsme zjistili, mnoho lidí sem jezdí za účelem horské turistiky. Kousek pod sedlem jsme našli plac, který slouží jako kemp. Stál tam již zaparkovaný Land Rover rakouské dvojice. Přestože jsme offroad neměli, rozhodli jsme se sjet kamenitou cestou na stejný plac. Bylo to správné rozhodnutí, ocitli jsme se v kraji, který sliboval, že budeme mít po delší době klidnou noc a také, že opět budeme moci spát ve stanu. Ten večer se okolo nás prohnala pastevkyně se svým stádem krav, které v tu chvíli sháněla na noc domů. Nevíme, odkud přišla, ani kam se vrátila. Nikde nebylo vidět stavení, ke kterému by mohla patřit. Tedy kromě stavení přímo před námi, které obývali čtyři bačové pasoucí své ovce na kopcích nad námi. Ti také na noc zahnali svá stáda do ohrad a pustili si chrčící rádio, které se rozléhalo v celém údolí. Tím jsme byli zcela zaskočeni a naše představa nádherného klidu uprostřed divočiny vzala rázem za své. Čekala nás ale noc, která byla chladná, především proto, že jsem neměl na sebe nic delšího než kraťasy. Co bylo na noci krásné, byla noční obloha – posetá tisícovkami hvězd, které byly vidět s nádhernou jasností.

Den osmý – Rozstřílená Bosna 

Probuzení přineslo překvapení v podobě dalšího auta vedle nás. O co bylo překvapení větší, když jsme zjistili, že má českou značku. Nakonec bylo aut s českými značkami ještě víc. Po snídani jsme sklidili tábor a po stejné kamenité cestě, kterou jsme sjeli dolů, jsme se teď, za mohutného hřmotu kamení pod koly, drali vzhůru, zpět na silnici.

Rozloučili jsme se s parkem a uháněli do Bosny a Hercegoviny. Zaujal nás hraniční přechod v údolí malé říčky, který byl za úzkým dřevěným mostem. Betonové pilíře mostu měly mnoho stop po střelbě a připomínaly nedávnou minulost. Jakmile jsme byli za hranicemi, čekala na nás další nepříjemnost. Silnice byla ve špatném stavu a navíc plná zatáček. Kolona vozidel jela šnečím tempem vpřed. Nakonec se řada aut rozjela a my mohli pokračovat k vodopádům Kravica. Tyto vodopády jsou oblíbeným místem místních i zahraničních turistů. Dojeli jsme na místo až v pozdním odpoledni, kdy většina turistů mířila směrem proti nám, a okolí vodopádů nebylo již tolik zaplněno. Od začátku jsme věděli, že se zde chceme vykoupat, a tak jsme také učinili. Voda byla teplejší než v hlubokých kaňonech černohorských soutěsek, měla o dobrých 5 stupňů více. Nebyli jsme ale sami, kdo se v ledové vodě koupal, většina lidí ale raději zůstala v přilehlých restauracích a kochala se výhledem na vodopády. Osvěžení to bylo příjemné, ale v plánu bylo ještě jedno místo. Jednalo se o město Mostar.

Hlavním lákadlem Mostaru je centrum s historickým kamenným mostem nad řekou Neretva. Cesta k mostu je dlážděná ohlazenými kameny a lemována restauracemi, které se střídají s obchody se suvenýry. Přímo na mostě je možné zaplatit místním mladíkům, kteří za vaši úplatu předvedou skok z mostu do řeky. Za mostem pokračují podobně vyhlížející uličky jako před ním. Je to nádherné místo, ze kterého sálá historie. My jsme zašli o kus dál, kam noha běžného turisty nedojde, a využili jsme nabídky výborné pizzerie v klidném zákoutí mezi místními. Po jídle jsme stejnou cestou přešli přes most a vydali jsme se k autu. Po neúspěšném nalezení nocoviště přímo ve městě, jsme se rozhodli pokračovat směrem, který vedl k našemu domovu. Po ujetí přibližně sta kilometrů jsme zaparkovali na odpočívadle v kopcích a na pár hodin jsme ulehli.

Den devátý – Cesta domů 

Ráno pro nás začalo brzy. Chtěli jsme vyjet co nejdříve, abychom se vyhnuli ranní špičce a mohli uhánět domů. Nejprve se cesta klikatila údolím a pod rouškou tmy se nejelo moc rychle ani pohodlně. Později po rozednění jsme nabrali vyšší rychlost a cestování šlo snadněji. Jeli jsme na hraniční přechod Gradiška, který leží na severu země a vede do chorvatského vnitrozemí. Tato část Chorvatska zdaleka není tak navštěvována jako pobřežní oblasti. Krajina se svým vzhledem neliší od míst v Maďarsku nebo v Čechách. Vesnice nám natolik připomínaly české prostředí, až jsme nabyli dojmu, že už to bude jenom kousek domů. Bohužel tak rychle to nešlo. Během dne bylo velmi teplo, silnice se táhla krajinou plnou vesnic a svým rázem nezajímavou. GPS navigace téměř nesnižovala vzdálenost do cíle a únava na nás padala. Jakmile jsme přejeli do Maďarska, bylo to ještě horší. Cestu jsme střihli ze západní, tedy druhé strany Balatonu. Poté už jen hranice do Rakouska a hurá na Vídeň. Zde jsme si to zkomplikovali sami ještě víc. Zařadili jsme se do špatného pruhu a už jsme mířili do centra Vídně – ve všední den během odpolední špičky. Zážitek snad ještě horší než v Tiraně, naštěstí nás GPS dokázala z té šlamastiky dostat a my jsme si mohli oddechnout při pohledu na značky upozorňující na vjezd do České Republiky. Domů do středních Čech jsme to měli ještě kus cesty, ale české nápisy a znalost míst, kde jsme už byli, nám nalila novou krev do žil. Domů jsme dorazili okolo půl osmé večer po dnešních cca čtrnácti hodinách a necelých tisíci kilometrech jízdy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *