Západ USA 1. – 4. den

Pracovní povinnosti již byly za námi a nastal čas vyrazit na cestu po západě USA. Vyráželi jsme z města Bozeman, kde jsme měli dopředu zarezervované auto přes společnost jedu.cz, kterou můžeme vřele doporučit. Bylo to menší autíčko s výbornou spotřebou. Jelikož bylo něco kolem čtvrté hodiny odpoledne, nechtěli jsme se zdržovat a vyrazili na cestu. Po zadání prvního cíle naší cesty nám navigace sdělila „Pokračujte 630 kilometrů rovně“. To byl docela šok, jet tak dlouho a ani jednou nemuset odbočit na jinou silnici. Tak jsme tedy vyrazili. Město Bozeman leží v Montaně, a z té jsme směřovali přes severní cíp Idaha a jižní části Washingtonu do Oregonu. Tuto cestu bylo nutné na noc přerušit a schrupnout si na odpočívadle vedle dálnice. Tato odpočívadla mají označení Rest Area a jsou to příjemná místa k relaxaci vybavená toaletami a stolečky k posezení.

Po prvním spánku v autě, kdy jsme hledali ty správné polohy, jak se co nejpohodlněji vyspat ve voze o velikosti fábie, jsme vyrazili vstříc naší první zastávce, kterou byl Creater Lake NP. Po příjezdu do parku jsme nejprve udělali krátkou zastávku u sopečné pouště a poté pokračovali k samotnému jezeru. Jezero je, jak již název napovídá, uvnitř velkého kráteru, který vznikl propadem vyhaslé sopky. Uvnitř jezera je ostrůvek, který připomíná svým tvarem klobouk a nese název Wizard Hat. Krom jezera toho v parku moc k vidění není, tak se jelo dál. Cesta se nám stočila k jihu na sever Kalifornie, kde se nachází Redwood NP s nejvyššími sekvojemi na světě. Tyto obrovské stromy jsme nejprve uviděli při příjezdu do oblasti ve večerních hodinách. Jejich mohutné kmeny lemovali silnici a my jsme si připadali jak trpaslíci. Přijeli jsme do města Crescent City a po malém nákupu jsme se snažili najít místo, kde bychom mohli strávit noc, jak jinak než v autě. Bohužel místo jsme neměli nastudované, takže jsme chvíli bloudili, až jsme se rozhodli, že dneska přespíme v motelu. Při tom bloudění po městě jsme měli to štěstí, že jsme dojeli až ke břehu Tichého oceánu. Byl to pro nás magický okamžik poprvé vidět Pacifik.

Ráno malá snídaně a šup na velikány. Redwood NP je tvořen čtyřmi částmi, z nichž největší je severní a jižní. V každé je mnohé k vidění a procházka kolem těchto obrů je neuvěřitelná. Strávili jsme tam méně času než bychom chtěli, ale museli jsme pokračovat dál. Cesta nás vedla víc a víc na jih. Jeli jsme kolem pobřeží a chtěli jsme tak dojed až do San Franciska, bohužel jsme jednou špatně odbočili a cesta nás zavedla trochu do vnitrozemí. Naštěstí Lenka rozhodla v pravou chvíli a navedla nás na cestu směřující zpět k pobřeží. Tato cesta byla sama o sobě velmi pozoruhodná, byla dlouhá asi 20km ale ani na okamžik neumožňovala držet volant rovně, klikatila se jako nejdivočejší horská stezka a jízda po ní byla velmi namáhavá. Když jsme vyjeli u pobřeží, spatřili jsme krásný západ slunce a pokračovali dál. Už se nám trochu smrákalo tak začalo hledání nocoviště. Na pobřeží se žádné ubytování nenacházelo a na většině vyhlídek byla značka se zákazem přespávání s odůvodněním, že se jedná o oblast, kde hrozí tsunami.  Nakonec jsme našli jedno odpočívadlo, kde cedulka nebyla, tak jsme šli zalehnout se šumem vln v pozadí.

Ranní probuzení v prochladlém a kompletně zafuněném autě nebylo jednoduché. Ráno bylo studené a my unavení, ale v plánu byla dlouhá cesta a mnoho zastávek, tak nešlo jinak než vyrazit. První zastávka toho dne měla být v San Francisku. Nebylo to úplně kousek od našeho nocoviště, tak před námi bylo několik hodin cesty. Celá cesta nás vedla podél pobřeží, kde jsme několikrát zastavovali na vyhlídky a svačinky.  S blízkostí města se zvyšovala doprava, ale naštěstí směrem z města ven. Několik kilometru před San Franciscem jsme minuli velmi známou lokaci pro všechny vyznavače horských kol, a to Mt. Tamalaipas, kde se zrodilo horské kolo. To už jsme byli před „branami“ San Franciska, přesněji před mostem Golden Gate. K naší smůle byl celý zahalen v mracích, které zakrývaly průliv. Po přejetí mostu nebylo po mracích ani vidu a my si mohli užívat krásné počasí. Neměli jsme žádný přesný plán ani adresu, kam bychom měli zajet, abychom pohodlně zaparkovali, a tak jsme jeli s proudem a hlavně díky štěstí jsme dojeli až na významný bod všeho dění a to místo odkud vyjíždí loď na Alcatraz, kde je několik muzeí a také zde byla otočka proslulých tramvají, které jsou ve skutečnosti tažené lanem. Odevzdali jsme auto obsluze parkoviště a šli jsme se podívat po okolí. Parkoviště nebylo zrovna levné, cena 3$ za 20 minut byla dost. Podívali jsme se tedy jenom na již zmiňovaný Alcatraz a obhlédli místní atrakci druhoválečnou ponorku. Naskočili do auta a jeli dál. Původně jsme toho chtěli navštívit mnohem více, ale plno lidi všude kolem nás a ne zrovna snadné podmínky pro parkovaní nás donutili přehodnotit plány. Města při této cestě vynecháme a budeme se soustředit na národní parky. Tedy až na jednu výjimku. Tak jsme směřovali pryč ze San Franciska po obrovské dálniční síti narvané auty, která se pohybovala rychlosti šneka. Cesta dlouhou dobu vedla vnitrozemím a přes poměrně hezké a malebné pohoří až se nakonec zase vrátila k pobřeží, čas ale utíkal a tak příjezd do Los Angeles (které jsme si původně taky chtěli projit) byl někdy kolem půlnoci. Nám to moc nevadilo, Lenka spala a já si užíval klid na silnici. Průjezd přes LA byl i tak poměrně zajímavý při sledování policejní helikoptéry s typickým kuželem světla a policejními majáky v ulici pod nimi. Po projetí LA jsem to namířil na San Diego, věděl jsem, že několik kilometru před ním je odpočívadlo, kde se budeme moci v klidu vyspat a nabrat potřebnou energii.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *