Západ USA 9. – 14. den

Po odjezdu ze San Diega jsme zamířili severovýchodně do kalifornského národního parku Joshua Tree. Joshuův strom neboli juka krátkolistá se v tomto parku vyskytuje v hojném množství. Jedná se o park pouštně prérijního typu. Park jsme si projeli a moc dlouho jsme se zde nezdržovali. Po projetí jsme se stočili směrem na jihovýchod do Arizony, kde jsme navštívili druhý park během dne. Cestou na jih nás na dálnici zastihla bouře s pořádnou průtrží mračen. Předjíždět kamiony, které často nepoužívají zástěrky a navíc je všude mnoho vody, nebylo vůbec příjemné. Bouře naštěstí netrvala dlouho a opět nás uvítalo slunečné počasí, které zde ve vnitrozemí palí mnohem víc než na pobřeží.

Park Saguaro je rozdělený na dvě části v okolí města Tuscon, my jsme navštívili jeho severozápadní část. Příjezd k parku vede venkovskou oblastí po pořádně zvlněné silnici s častými značkami záplavové oblasti. Při přejezdu hřebenu se nám ukázala oblast, kterou pokrývalo nesčetné množství kaktusů Saguaro, jak jej nazývali indiáni. Jedná se o typický kaktus této oblasti, který můžete znát z lahví od tequilly. Při příjezdu do parku se nám nějakým způsobem dostalo pár zrnek písku mezi brzdový kotouč a brzdové destičky. Pískalo to nepěkně a nějakou dobu jsme přemýšleli nad tím, co že se to vlastně děje. Po nějaké době se naštěstí písek vymlel a bylo po problému. Park to byl nicméně velmi zajímavý a jen informace o výskytu 6 druhů chřestýšů v nás vyvolávaly vzrušení z dobrodružství. Chřestýše jsme bohužel neviděli, ale ukázala se nám alespoň jedna velká pěkná tarantule. Po projetí parku jsme zamířili opět severně po dálnici směrem k Phoenixu, kde jsme na dálničním odpočívadle přečkali noc. Nejteplejší noc jakou jsme kdy zažili. V autě bylo více než teplo a na spacáky jsme ani nepomysleli. Zpestřením byly cedulky okolo chodníčků směrem k toaletám, že se zde mohou vyskytovat jedovatí tvorové doplněné o obrázky hada, pavouka a štíra. Opravdu příjemný nocleh.

Následujícíc den jsme mířili dále na sever do dalšího národního parku. Byl jím Petrified Forest NP. Nachází se v blízkosti míst, kudy vedla slavná Route 66. O tom jsme dopředu nevěděli a tak jsme jeli vstříc objevování krás parku, který obsahuje největší množství zkamenělého dřeva na jednom místě. Na videu v muzeu je možné vidět nemilou statistiku ubývání drobných úlomků zkamenělého dřeva, které si odnáší turisté. Tento sběr je také přísně zakázán. Prošli jsme si několik chodníčků mezi zkamenělinami a byli udiveni všemi detaily, které se zachovaly i v kamenné formě. Bylo možné rozeznat letokruhy, suky i zvrásnění kůry. Opodál byly zkamenělé různé formy jílu, které tvořily pruhované kopce. Když jsme vyjeli ven z parku druhou stranu, uviděli jsme vedle silnici velmi zrezlý vrak automobilu odhadem ze 40. let 20. století. Stálo zde i s informační tabulí, že právě tudy procházela slavná Route 66, kterou zde nyní připomínám kromě památníčku ještě řada telegrafních sloupů stojících osamoceně uprostřed louky. Pár desítek metrů dál je vybudována moderní dálnice, která nahradila tento úsek slavné „matky cest“. Po tomto malém překvapení jsme zamířili severovýchodně přes cíp Nového Mexika do Colorada, kde jsme chtěli zkusit navštívit Aztécké ruiny. Bohužel jsme přijeli moc pozdě a již měli zavřeno. Zamířili jsme tedy k dalšímu parku, vzhledem k pokročilejší hodině spíše na nocoviště. Jednalo se o parkoviště nedaleko našeho dalšího cíle, kde jsme v klidu strávili noc.

Následující den jsme zamířili do Mesa Verde NP, ve kterém se nachází skalní obydlí indiánů Anasazi, kteří zde žili až do jejich záhadného odchodu. Jedná se o náhorní plošinu, která je o mnoho set metrů výše než okolní krajina a tak jsme naše malé auto tlačili i očima, abychom nezačali couvat. Na vrcholu je jako v každém parku informační centrum s výstavou různých muzeálních artefaktů. Příbytky jsou roztroušené po celé náhorní plošině a vstup do některých je placený zvlášť, tedy navíc k poplatku za vstup do parku. Tyto jsme vynechali, protože jsme měli možnost se podívat do jiných, možná menších, ale přesto zajímavých stavení stejného typu. Ty největší placená jsme si alespoň vyfotili zpovzdálí. Prohlídka byla fajn, ale další cesta slibovala ještě zajímavější pokoukání, mířili jsme do Utahu, kde jsme chtěli navštívit Canyonlands NP. Oblast, kterou vymlela voda za miliony let působení eroze. Do parku se dá dostat dvěma cestami, které na sebe nenavazují, je tedy třeba projet je postupně. Oproti oblastem, které jsme spatřili do té doby, byla tato úplně jiného rázu. Okolo nás skály zbarvené do červeno oranžova a vegetace velmi málo. Nejprve jsme projeli jižní cestu, která ústila do středu parku. Po cestě jsme si mohli prohlédnout malby domorodých lidí žijících tu před tisíci lety. Jakmile jsme dojeli na konec silnice, přeskákali jsme pár kamenů a obdivovali okolí. Času nebylo nazbyt a tak jsme se vydali na cestu k hlavní silnici, z parku ven. Cestou k severní cestě jsme projeli město Moab, které je známé především vyznavačům horské cyklistiky a automobilových offroadů. Dalo by se říct, že město žije z turistického ruchu v oblasti aktivního trávení volného času. My jsme ale pokračovali dál k přístupové cestě do parku. Bylo to opět několik kilometrů do středu parku. Na konci silnice jsme si opět vyšlápli menší trail a mohli se porozhlédnout po kraji. Skály hrály všemi barvami. Nezbývalo nám moc času a tak jsme se pomalu museli balit zpět. Po cestě jsme ještě zastavili na vyhlídce směrem do kaňonu, kde jsme spolu mnoha dalšími turisty sledovali západ slunce a jeho divadlo, které rozehrálo na skalních stěnách. Byl to přímo pohádkový pohled, který jen tak nevyprchá. Po západu jsme již směřovali ven z parku a k našemu nocovišti, které bylo u dálničního tahu několik kilometrů severně. Jednalo se z naší strany o menší zajížďku, ale měli jsme jistotu, že tam budeme moct v klidu přespat a nebudeme muset hledat žádné jiné místo. Po příjezdu na odpočívadlo nás chvilku znervózňoval kamion s přívěsem určeným k převozu mražených potravin, který z důvodu přichlazování musel v pravidelných intervalech pouštět motor, ale zanedlouho jsme usnuli spánkem unavených cestovatelů.

Před námi byl poslední národní park na našem plánu. Jednalo se o Arches National Park, ve kterém se nachází největší počet skalních oblouků na jednom místě na světě. Po probuzení jsme se vrátili kousek zpět směrem k městu Moab, kde se nacházel vjezd do parku. Přijeli jsme hned z rána chvilku poté, co se otevřely brány parku. Po zaplacení vstupu jsme zaparkovali u informačního centra a šli jsme si vyzvednut informační materiály, přepočítat jedovaté plazy a na posledních pár chvil si užít chládku. Jakmile jsme měli všechny potřebné informace, vyrazili jsme prudkým stoupáním vstříc parku. Prvních pár zastávek bylo věnováno pohledům na skalní útvary připomínající duny. Postupně jsme zastavili na několika vyhlídkách, ze kterých bylo vidět na skalní oblouky. Absolvovali jsme i krátkou procházku pískem mezi skalami. Na konci cesty, která byla slepá a nikam nevedla, bylo možné vyrazit na výlety různých vzdáleností. My jsme zvolili tu nejkratší, která vedla k nejdelšímu oblouku na světe – Landscape Arch. Poté, co jsme se více než půl dne kochali různými pohledy na oranžově zbarvené skály, jsme se vypravili dál na naší výpravě. Pokračovali jsme směrem k Dinosaur National Monument. Byl to kus cesty, takže šance, že bychom stihli prohlídku ve stejný den jako Arches, nebyla možná. Ubytovali jsme se tedy ve městě Rangely, v nejdražším motelu, ve kterém jsme spali, navíc byl bez snídaně a s nepříjemným majitelem, ale v zapadlém městě jediná možnost ubytování. Další den jsme přijeli do informačního centra Dinosauřího monumentu, kde jsme opět nabrali informační dokumenty a dospěli k názoru, že to zabalíme. Podle fotek jsme zjistili, že by to nebylo tak zajímavé a raději jsme pokračovali do naší startovní a zároveň cílové destinace. Přejeli jsme tedy do státu Wyoming, do města Jackson, ve kterém jsme si došli do Pizza Hut a pokračovali jsme přes stát Idaho do Bozemanu v Montaně. Zvolili jsme tuto cestu, abychom objeli Yellowstonský národní park a nemuseli platit za vjezd. To byl konec naší okružní jízdy po západě spojených států. V Bozemanu jsme kromě malého nákupu navštívili tamní muzeum a jeli na letiště těšit se domů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *