Jelikož nebylo tolik času psát články průběžně, sepsali jsme zbytek našeho putování souhrnně do tohoto článku. Navážeme tedy tam, kde jsme skončili, a to u vrcholku italského „podpatku“.

Itálie – Kalábrie a okolí

„Špička“ Itálie se moc neliší od zbytku jižní Itálie. Často jsou vidět odpadky (tak jako v téměř celé Itálii), cyklisté pravidelně vyjíždějí ve skupinkách na svoje každodenní projížďky a slunce tu pálí víc než dost. Možná jen pláže na západním pobřeží se nám zdály o něco hezčí než ty na východním. Řidiči jezdí hezky po italsku. O to víc jsme byli zvědaví, jak to bude vypadat na Sicílii.

Sicílie

Trajekt na Sicílii z města Villa San Giovany jezdí každou půlhodinu a není tak problém se sem dostat. Po připlutí do Messiny jsme ale moc dobrý pocit neměli. Provoz byl šílený, skútry se s auty předháněly v tom, kdo se první nacpe do té nejmenší skuliny. Podařilo se nám prokličkovat tímto šílenstvím a pokračovat dál. Okolí Etny je plné turistů, obzvlášť od pobřeží. Z východní strany je mnohem větší klid. Celkově je ale Sicílie klidnější než jižní Itálie. Dokonce i Palermo na nás nepůsobilo nijak hekticky. Je zde i několik památek, ale jinak není na co moc koukat. Restaurace a obchody mají polední pauzu cca 4 hodiny (od jedné do pěti), mnohé restaurace ještě o hodinu či dvě déle. I Sicilané, tak jako Italové z kontinentu, jsou vášnivými cyklisty a každý den jsou jich k vidění desítky. Na postavě nezáleží, každý se dokáže natěsnat do cyklistického dresu a kalhot, aby mohl vyrazit na svou pravidelnou trasu.

Sardinie

Z Palerma do Cagliari jezdí mimo prázdniny trajekt jednou týdně. O prázdninách 2x. Kdo si nechce připlácet, přespí na palubě v lodní restauraci, poté co zavře. Sardinie se od zbytku Itálie liší především mnohem větším klidem. Lidé žijí z větší části při pobřeží, takže vnitrozemí téměř zeje prázdnotou. Výhoda pro kempování. Nejzajímavější místa se ale také nacházejí u pobřeží a tak na vnitrozemí zbývá pouze několik starodávných bydlišť pradávné a tajuplné civilizace Nuraghe.

Itálie – Pobřeží od Janova na západ

Tato oblast je hodně vytížená dopravou. Hlavni pobřežní silnice spojující Itálii s Francií je oblíbenou trasou všech dovolenkářů. Na druhou stranu tu a tam poskytuje hezké výhledy na pobřeží. Bohužel strmé břehy a téměř souvislá obydlenost nedává moc možností ke stanování. My jsme se museli usadit v jedné zatáčce, kde bylo alespoň trochu krytého místa. Jak jsme posléze zjistili, bylo to na dlouho jediné vhodné místo, kde se dal postavit stan.

Jižní Francie a Monako

Příjezdem do Francie se toho moc nezmění. Pořád podobné prostředí a hodně lidí. Pobřeží se nám tu ale zdálo více skalnaté. Za okamžik opět následuje změna státu na Monako. To je umístěno snad v té nejvíce skalnaté části pobřeží. Samotné Monte Carlo je plné výškových budov a luxusních obchodů. Vše náležitě upraveno. Nechybí drahá auta a davy turistů. Pro vyjetí z Monaka dál na západ je nutné projet spletí podzemních tunelů, ve kterých se nacházejí různé odbočky a dokonce kruhový objezd. Pro cyklistu to není moc příjemné místo. Za Monakem pokračuje hornaté pobřeží, které se ve svém profilu zmírní až před Nice. To je obrovské město, kde není nic k vidění, pokud si nechcete užívat dovolenou v hotelu, na pláži a v restauraci, případně po obchodech. Je zde možnost popojet trochu dál od pobřeží a zamířit do přímořských Alp. Tam je již příroda k pokoukání a lidí méně. My jsme skrze Alpy objeli města jako Marseille a místo toho jsme zamířili do Avignonu. Skrze Provance byla cesta příjemná a levandulová pole uklidňovala. Odtamtud opět na pobřeží a pak dál směrem na Carcassone. Po tuto dobu už není prostředí tak kopcovité jako v Alpách nebo tak hornaté jako je pobřeží blíže k Itálii. Za Carcassone se zěmě začíná pomalu zvedat až k Pyrenejím. Po celou dobu v jižní Francii jsem nenarazili na nepřehlédnutelná místa plná odpadků nebo velké množství šílených řidičů. Tedy to, co jsme v Itálii potkávali na každém rohu.

Španělsko – Pyreneje

Jak je známo, Pyreneje jsou pořádné kopce. Táhnou se po celé délce francouzsko-španělských hranic a vyhnout se jim při cestě do Španělska tak nelze. Provoz v nich je mírný a jak místní, tak zahraniční turisté jsou velmi ohleduplní. Pouze výstupy k vrcholům jsou obvykle na několik hodin. Díky své odlehlosti a menší navštěvovanosti je automobilky využívají k testování předprodukčních prototypů. Cyklisty jsou vyhledávány spíše v lokálním významu. Obzvlášť vyznavači horské cyklistiky si zde přijdou na své. Silnice jsou velmi kvalitní a perfektně značené. Na západě již začíná část, která zapadá do dálkové cykloturistické trasy Eurovelo 1.

Francie – Západní pobřeží, Bretaň a Normandie

Značení je bez větších problémů. Od Španělské hranice pokračuje trasa Eurovelo 1, která se přes Francii táhne pod názvem francouzské cyklostezky Vélodyssée. Na tu navazují různé další cyklostezky. Jihozápadní Francie podél pobřeží není moc hezké místo. Krajinu mimo budov zaplňují převážně borovice na písčitém podloží. Takto to vypadá několik set kilometrů na sever. Krajina se z větší části začne měnit až u Nantes, kde přibyde mnohem více zeleně. To se už ale dostáváme do krásné Bretaně, kde panuje neustálé vlhko a deště. Stále se dá jezdit po cyklostezkách mimo silnice. My jsme využili trasu Nantes-Brest (ne celou), která se táhne podél stejnojmenného kanálu. Z Bretaně je to kousek do Normandie, kde domy už nemají tak pěkně jednotný vzhled s černými střechami, ale stále je to krajina hezká. Největším lákadlem v Normandii jsou historická místa druhé světové války. Ta jsou obklopena turisty, ale není to nic strašného. Na Francouzích je jasně patrné, jak si dokáží užívat života, minimálně co se jídla týká. Někdy si jen tak vyjedou s autem a zastaví si tam, kde se jim líbí. Vybalí piknikový stůl s křesly a hodují.

To byl stručný popis trasy, kterou jsme projeli za druhý a třetí měsíc na cestě. V Normandii jsme se rozhodli, v důsledku shody mnoha okolností, naší cestu zkrátit a domů dojet vlakem. I přes zkrácení jsme poznali spoustu nového a zajímavého. Příjemné i nepříjemné lidi, ale hlavně jsme si zase mohli udělat lepší obrázek o fungování světa za hranicemi. Jsme moc rádi, že jsme takovou cestu mohli uskutečnit a už teď se těšíme na další putování …. někdy v budoucnu.