Už jsme měsíc na naší cestě po Evropě. Poznali jsme mnoho zajímavých míst, ale také odlišné mentality v jednotlivých regionech. Vezměme to ale hezky popořádku.

Česká republika

První dny, kdy jsme ještě projížděli Českou republikou, byly naprosto v pohodě. Člověk všemu rozuměl, míst na přespání bylo všude kolem hromada a kromě jednoho 5 minut trvajícícho deště jsme měli jenom krásné počasí. Stihli jsme navštívit Třeboň, Holašovice, Český Krumlov, Červenou Lhotu a Lipno. A projeli jsme krásnou přírodou Vojenského újezdu Boletice.

Rakousko

Po přejezdu do Rakouska bylo všechno mnohem čistější a upravenější. Krajina, kterou jsme projížděli, byla hodně kopcovitá. Energii nám ale dodávaly stále se usmívající traktoristky v naleštěných strojích. Podruhé jsme do Rakouska zavítali při cestě z Německa do Lichtenštejnska.

Německo

Po rakouských kopcích jsme vyhledali odpočinek na Dunajské cyklostezce (Donauradweg) vedoucí do města Pasov. Jízda přes Německo probíhala bez problému, i když jsme tam zažívali první krizi a jen díky velkému sebepřemlouvání jsme v cestě pokračovali. Všechno bylo stále upravené a spíše to připomínalo krajinu, kterou můžeme spatřit i u nás. Pouze životní úroveň byla znatelně vyšší. Po několika dnech Německem jsme dojeli k jeho hranicím, do města Lindau. Je to nádherné městečko na břehu Bodamského jezera, které poskytuje městu příjemnou atmosféru i klima. Tam jsme se cítili příjemně, bylo teplo, lidé se koupali, taková výletní idylka pro majetnější. Ještě týž den jsme z Lindau přejeli do Rakouska, jehož břehy také omývá Bodamské jezero.

Lichtenštejnsko

Je to zajímavé malé knížectví sevřené mezi horami. Hlavní obcí (nikoliv hlavním městem, protože nemá městská práva) je Vaduz, hojně navštěvován turisty. Díky rozloze tohoto státu jsme už za chvilku dupali do švýcarských kopců.

Švýcarsko

Počasí nám přálo, bylo krásně. Švýcarská armáda v okolních lesích měla cvičení, takže co půl hodiny se na nás vyřítila kolona transportérů přejíždějících z jednoho prostoru do jiného. Následující dny byly ale o dost zajímavější. Vyšlapali jsme na Albula Pass, který byl celý zahalený v mracích a všude kolem bylo mnoho sněhu. Na vrcholu foukal vítr a teplota klesla na 4°C. Při této teplotě a v dešti nebyla jízda moc příjemná a tak jsme urychleně začali sjíždět na druhou stranu. Déšť ale neustával, takže jsme dolů přijeli řádně promočení a zmrzlí. Byla to také první chvíle, kdy jsme si hledali ubytování. Ceny ve Švýcarsku jsou zhruba čtyřnásobné a tak najít něco přiměřeného nebylo snadné. Díky pomoci místních jsme se ale mohli vyspat v suchu a teple za rozumnou částku. Během noci napadlo okolo 30cm sněhu a dál vydatně padal. Byli jsme tedy nuceni využít Rhétskou dráhu k přesunu do Itálie. Cena opět jako z říše divů, za 60km pro dvě osoby a dvě kola okolo 2500Kč. Nic jiného ale v možnostech nebylo a tak jsme jeli. Výhledy to byly úchvatné. Během necelé hodiny jsme sestoupali okolo 2000 metrů a ze sněhem zavátých hor jsme se dostali do severoitalského města Tirano, kde pouze pršelo.

Itálie

Jízdou v Itálií jsme zatím strávili nejvíce času. Nejprve jsme si projeli města, která jsou téměř na stejné rovnoběžce – Verona, Padova a Benátky. Benátky nám daly hodně zabrat, s cyklisty v jejich ulicích se moc nepočítá. Co most, to schody a tedy nic moc pro naše naložená kola. Nezdrželi jsme se dlouho a už jsme prchali pryč na jih. Itálie se celkově dost liší od předchozích států. Je zde velký nepořádek, všude okolo silnic jsou téměř souvislá smetiště, a čím více jsme na jihu, tím je to ještě horší. Řízení Italů je také velmi živelné a musíme si dávat pozor, kdo se kam rozhodnul zrovna odbočit. To opět platí v jižní Itálii o něco více než v severní. Cestu na jih jsme se rozhodli vést povětšinou vnitrozemím, kde jsme se tak mohli vyhnout velmi vytížené hlavní silnici vedoucí při pobřeží. Projeli jsme několik národních parků, prohlédli historická města a ochutnali, jak se zde vaří. V jižních částech se už sklízí obilí, třešně a meruňky. Obecně je jih velmi zemedělsky využíván. Panují tu v tyto dny velmi vysoké teploty. Když jsme zajeli několik kilometrů od pobřeží, ocitli jsme se v krajině, kde téměř nefouká a teplota ve stínu je okolo 35°C. My se ale ve stínu moc často nepohybujeme, kromě několika keřů tady neroste téměř nic vyššího než metr a půl. Zatím tedy cesta jde bez závažnějších problémů a mohli jsme tak za měsíc cesty urazit 2500km. Kola jsou bez závad a nám to šlape čím dál lépe. Doufáme tedy, že i další měsíc na cestě bude pokračovat ve stejném (nebo ještě lepším) duchu.